Tak jsem o víkendu taky stanoval. Bylo nás tam se stany hodně. A v pondělí jsem se dozvěděl, že o víkendu stanoval i Andrej. Kdybych to věděl, udělal bych si taky nějaké pěkné selfíčko, dal ho facebook a mohli jsme si teď porovnat velikosti (čti: čím menší, tím blíže k lidu). Škoda. Fotku nemám, ale zážitek to byl pěkný. Určitě tím, že jsem ve stanu nebyl sám. To je teď ale jedno. Rychle k věci.
Zažil jsem letos v létě tři festivaly. Ten srpnový na nábřeží Svitavy jsem pořádal, takže o něm mluvit nebudu. A vlastně nebudu mluvit ani o festivalech, spíše o místech, kde se konají. Ty dva zbývající festivaly nás totiž dovedli do Boskovic a Mikulova. A obě ta města jsou úžasná a jsou si dost podobná. Když jsme v sobotu dopoledne vylezli na Svatý Kopeček u Mikulova, říkal jsem si, že sem ten kus země snad spadl omylem z nebe, přistál někde z Itálie. Spousta bílého vápence, středověké uličky, věže kostelů. Není to typické moravské městečko a nemá ani typicky moravskou historii. O to více mě zajímaly příběhy lidí, kteří zde žili, historie domů a jejich obyvatel.
Mikulov je v některých ohledech konstantní. Už v roce 1793 tu žilo prakticky stejně obyvatel jako nyní. Složení bylo ale trochu pestřejší. Už v 16. století tvořili specifickou komunitu novokřtěnci a přívrženci Balthasara Hubmeiera. A podstatnou roli v dějinách městečka hráli i židé, kteří zde na dlouhou dobu umístili i sídlo moravského rabína. No a většinu obyvatel pak tvořili Němci. Nevím, nemám to podloženo žádnými daty, a je to tedy jen můj a můj pocit, ale právě střetávání různých národů a kultur je něco, co spoluvytváří genius loci tohoto místa. Jen tak odsud mohli vzejít významné osobnosti jako tvůrce prstové abecedy Hieronymus Lorm nebo pozdější rakouský prezident Adolf Schärf. Jen tak zde najdeme krásné barokní katolické i židovské stavby. Druhá polovina 20. století už byla na Mikulov mnohem ošklivější, vyhnala část původního obyvatelstva a přístup do kdysi hlavního města monarchie zavřela železnou oponou. Po sametové revoluci zde pak jako z jiného světa přistály domy s červenými srdíčky a kasína.
To dlouhé a vesměs mírové soužití různých kultur je tu ale stále znát. A díky za to. I tohle je jižní Morava!
