Milé studenti a studentky,
děkuji za pozvání a především děkuji za organizaci tohoto setkání, této stávky.
Poprvé v životě jsem stávkoval v roce 1989 v sedmé třídě základní školy. Celostátní stávka tehdy vyšla na hodinu fyziky, kterou učila jedna zarytá komunistka. Svůj protest jsme tehdy vyjádřili tím, že jsme celou hodinu absolvovali ve stoje. Učitelka protestovala, nadávala, ale nebylo jí to nic platné. A my byli na náš výkon náležitě hrdí.
To, že se po 28 letech opět svolávají stávky, mě naplňuje smutkem i radostí. Smutkem nad tím, že jsou tu věci, proti kterým je třeba stávkovat. Radostí z toho, že studenti nespí a vnímají nebezpečí kolem sebe.
Tato stávka je nazvána Vyjdi ven. Možnost vyjít ven ve mně v prvé řadě evokuje pocit svobody. Právo volně se pohybovat, svobodně říkat své názory a myšlenky, rozhodovat si o svém osudu. Buďme vděčni za to, že tato práva stále máme, ale buďme pozorní. Možná jste už slyšeli o syndromu vařené žáby. Není to úplně krásná představa, ale … Když ji hodíte do horké vody, rychle vyskočí, tedy dostane se ven. Pokud ji ale dáte do vody studené a vodu postupně ohříváte, ona si na tu teplotu pomalu zvyká. A najednou přijde chvíle, kdy už nedokáže vyjít ven. I kolem nás se postupně ohřívá voda. Předseda strany, která tu 40 let potlačovala svobodná média, dohlíží na svobodu slova, množí se útoky na veřejnoprávní média a místopředseda parlamentu nejen v horečkách popírá romský holocaust. Je dobře, že stále ještě můžeme vyjít ven, ale nenechme už tu vodu kolem nás se více ohřívat.
Nakonec bych chtěl ještě zmínit jednu věc. S každým právem je spojena i povinnost a odpovědnost. „Vyjít ven“ není jen naše právo, ale je to i naše povinnost. Každý z nás je uzavřený v nějakých svých bublinách (v bublině své facebookové skupiny, v bublině své gymnaziální třídy, party, fotbalového klubu). Chtěl bych Vás i nás už odrostlejší moc poprosit. Zkusme občas vyjít z těch našich bublin, podívat se na svět i očima ostatních, mluvit s nimi, říkat své názory, ale i naslouchat, nebýt arogantní a povýšený a nepoučovat (ne z nadřazené pozice toho chytřejšího, ale jako rovným s rovným), spojovat a nerozdělovat. Vím, že je to těžké, protože v naší bublině je nám tak dobře. Ono ale i ta postupně se ohřívající se voda je do jisté chvíle příjemná. Ale jen tak máme šanci překonat hluboké příkopy naší společnosti.
Dovolím si na závěr lehce přeformulovat výrok francouzského spisovatele Exuperyho. Ten říkal: Jsi odpovědný za růži, kterou jsi vypěstoval. My všichni jsme odpovědní za svobodu, kterou jsme si vypěstovali. Díky, že nám v tom pomáháte a držme si palce
Napište reakci