Za našich mladých let nebylo hezčího májového dne než „svatého Floriána“! Tehdy jsme ještě byli malými vesnickými dětmi, které většinu roku běhaly bosky a neúnavně po polích, lesech a lukách. Byli jsme veselými dětmi slunce a měly radost z první květiny, kterou jsme šťastně drželi v rukách, dětmi, které radostně tleskaly, když pestrobarevný motýl poletoval chvějícím se teplým jarním vzduchem, které byly schopny skákat na jedné noze, když jim někdo slíbil tečkovanou fazoli nebo zelenou skleněnku.
Ale jednou z nevětších radostí roku byla vždy slavnosti svatého Floriána plná veselí a věcí ke koukání. A potom nám tento den přinášel pochoutky, na které jsme se už dlouho před tím těšili: bílé cukrové figurky, které šlo roztáhnout tak, že jste je nepoznali, a hned na to jste je mohli sníst. Velká perníková srdce a nadýchané, zlatožluté „trpasličí koláče“, ty pravé koláče pečené na svátek sv. Floriána a posvícení. Tyto neskutečné pochoutky už týdny předem zaměstnávaly naši představivost a nenechaly naše myšlenky v klidu. Poslední dny jsme chodili raději do školy, byli jsme ale roztěkaní, nic se neučili a mluvili pořád jen o těch novinkách, které nám letošní svátek přinese.
Ten radostný den se pořád blížil.
Mohli jsme se otlačit o okenní tabule, jak jsme sledovali jeden plný vůz za druhým vozit sladkosti z města do naší staré vesnice. Mezi běžnými věcmi na vozech vykukovaly houpací loďky, medvědi, labutě, bělouši i vraníci. V tu chvíli nám stoupla radost do hlavy a jako omámení jsme počítali ušetřené krejcary, které nám měly ulehčit to, jak si užít vší té nádhery.
„Padesát krejcarů! Jaká to suma, jaká výhra!“ Počítali jsme: „Svezu se dvacetkrát na loďce, desetkrát na běloušovi, desetkrát na vraníkovi a za zbytek koupím cukrové figurky a gumové myši.“ Nesmíme zapomenout na kapesné na svatého Floriána z maminčiny punčochy, které otevíralo vyhlídky na házení kruhy a turecký med.
O krásném podvečeru velkého slavnostního dne jsme byli opravdu neposlušní. Selky bílily všechny domy, zametaly, praly a pekly. Na schodech, v uličkách, kolem pekařství, všude to vonělo po čerstvých koláčích, medu a marmeládě. A v této vůni jsem se potkal se sousedovic Frantíkem. Krčili jsme se pobaveně pod starým bezovým keřem kousek od naší zahradní zdi, kde jsme vždy trávili velkou část našich dní a uzavírali výhodně naše výměnné obchody. Byl jsem šťastným majitelem sedmdesáti krejcarů, zatímco Francek měl pouze třicet. Jen stěží jsem skrýval radost z této převahy, což Francka hodně štvalo. Ukázal mi vítězně dva knoflíky z uniformy a rozzlobeně vykřikl: „Ale takové nemáš!“. Tehdy jsem vztekem zbělel, protože tyto nádherné knoflíky s vyraženým orlem byly už týdny mým nejlepším bohatstvím a byl to Francek, který mi je lstivě ukradl…
Začal lítý boj… Přetahovali jsme se a běhali kolem zdi, kolem dvora a potom před dům. Můj protivník se schovával do všech dveří, až jsem ho dostihl před domkem tety Thekly. Zakopnul jsem přitom o velký hrnec s modrou barvou, který stál pod okny, a spadl i s nádobou do příkopu. Teta Thekla zdvihla ruce a naříkala zoufale se modlíc „Maria Panno, vy zatracení kluci! Co tady děláte? Moje krásná modrá barva!“
Všechny tyto nářky nás nezastavily od pokračování našeho boje. Bleskově jsme proběhli jetelovým polem bratrance Michla, kde se mi po rozhořčeném boji podařilo získat své bohatství zpět. Samozřejmě na úkor krásného jetelového pole. Jaké bylo moje překvapení, když jsem přišel domů a na stole viděl stát velký talíř s vonícími trpasličími koláči. Selka, která nám ho přinesl jako dárek, stála ještě v pokoji. Zvědavě jsem šel dovnitř: a tam seděla teta Thekla ve svých širokých sukních. A sotva jsem porazil vlastní úlek, vstoupil potichu a váhavě do místnosti bratranec Michl…
Hned mě poslali do sousedního pokoje…
Kromě krejcarů padajících z kapes nebylo nic slyšet, protože otec toho v takových nečasech moc nenamluvil a já jsem snášel svůj trest mužně a v tichosti. Nejbolestivějším okamžikem toho dne ale bylo to, že mi ze sedmdesáti krejcarů asi třicet chybělo. Vzlykal jsem tehdy opravdu z celého srdce a spočítal si, že jsem jich deset ztratil na Michlově poli a dvacet při tom kolotoči…
Zato jsem ale měl zpět své milé knoflíky s vyraženým orlem… to byla alespoň útěcha v tak hořkých hodinách.
Svatofloriánská neděle začala a jen zářila. Modré nebe a zlatavé slunce zahnaly ihned jakékoliv starosti. Pečlivě jsme se oblékli, většinou do nového, i proto jsme měli svatého Floriána za našeho neoblíbenějšího světce. Nad voňavými květy májového dne se vznášel zvuk kostelních zvonů, výstřely z děl a ohlušující tóny různých hudebních nástrojů. Zaprášená procesí přicházela a odcházela. Pestrobarevné prapory, hlasité modlitby, zpěvy a zvolání. Do toho naříkaly flašinety nespočetných žebráků, kteří si časně ráno vybojovali místečko na kraji příkopu.
Všude ozdoby, věnce z dubového listí, napucované domy s vlaječkami. Každý domek měl přátelskou tvář a pozoroval díky svým slaměným věnečkům májový den. Mnohému zbožnému sedlákovi, který sem kráčel v procesí se svým zbožným a od vína rudým obličejem vedle pobožné selky, zvlhly při pohledu na hospůdky oči i patro. Ale nejdříve bohoslužba – potom vše ostatní. To by dobrá selka nedovolila.
Mocné tóny varhan zněly širokou kostelní lodí nového svatostánku a ven kostelními dveřmi se neslo „Te Deum“. Sotva jsme se dočkali konce mše. Protože flašinety ozývající se z divadélka i křivého kolotoče, kladivo siloměru, vrzání americké houpačky a skřípání papírových hadů – to vše byla lákadla, která teď hlasitě a lákavě útočila na naše uši. Kdo by to chtěl klukovi z vesnice zazlívat? Lidé klečeli daleko před vchody a zbožně naslouchali slovům kazatele. Ti mnozí lidé, kteří se vydali na cestu z města, věděli, že k lidu nemluví obyčejný kněz, ale člověk hlubokého ducha a básník, který miluje svůj lid a obdaroval ho mnohými krásnými díly: byl to Johann Nepomuk Zeiler, jak si říkal jako básník, který se uměl svými překrásnými slovy dotknout i těch nejvíce houževnatých.
Pestrý lidský dav se tísnil v tuto dopolední hodinu, lidé kupovali to a ono, popíjeli na mnoha místech, vyměnili si přátelská pozvání a udělali si krátký výlet do blízkého Ráječku. Kolem poledne bylo možné vypozorovat krátkou přestávku na odpočinek a sotva hodinu poté začali opět proudit lidé. Z města podél blázince se po všech polních cestách pohybovaly obrovské davy lidí do malé vesnice, která všechny přátelsky přijala a pohostila. Teď teprve začala ta pravá slavnost se vším tím hlukem a povykem, smíchem a žertováním, popíjením a zpěvem a to až do pozdní noci. Teď byly naraženy sudy, neskutečné množství párků se opékalo, koláče rozdávala čistá děvčata v selských krojích a všechny šenky s nabídkou těch nejlepších kapek, byly vypátrány.
Teprve nyní začaly pro nás děti ty největší radosti: pestrobarevný krám byl obklopen stovkami lidí a nebylo téměř možné prohlédnout si celou tu nádheru. Když jsme už po desáté jeli na křivém kolotoči a Francek teprve potřetí. Když jsme se zpocenými tvářemi spěchali od loutkového divadla ke kamerunským koním, od boudy s perníkovými srdci ke stánku s limonádou a poté k dámě bez břicha – to vše byly vrcholy naší radosti. Falešný Turek se svým sladkým tlustým medem a vždy oblíbený prodavač párků lákali ve smějícím se májovém slunci k sázkám. Ale ten věčně veselý majitel amerického houpačky předčil svým hlasitým orgánem všechny a křičel nad rozpálenými hlavami: „Ta ta ta, dá, jedem směr Ameriká, do Kamerunu teď směřuj, tak nečekej a nastupuj“. A kdo by nejel, když je tak radostně zván. A tak jsme se houpali, povykovali, mlsali a houpali, …. Až jsme z toho měli mžitky před očima. Když jsem v takovém těžkém stavu duše nebyl schopen rozeznat siloměr od loutkového divadla a opřel se v rohu obecního hostince… měl se mnou Francek soucit, přišel ke mně, vzal mě za ruku a dal mi sladkou gumovou myšku, abych se vyléčil.
A tak se stalo na svátek svatého Floriána, že jsem se opět slavnostně smířil se svým urputným nepřítelem Franckem a to po těžké rozepři, která trvala dvacet čtyři hodin. Neměl důvod litovat své velkorysosti. Ještě ten večer dostal to nejcennější, co jsem měl: dva krásné knoflíky s vyraženými orly. To, co potom následovalo, byl jeden pestrý zmatek: celkem bez ohledů jsme po sobě házeli míčky na gumových šňůrkách. Na prsa jsme si dávali zakoupené cedulky s duchaplným nápisem: „ Já jsem ten nejkrásnější“ nebo „Máš mě ráda?“ – A všichni se měli rádi: tlačili jsme se, strkali do sebe a smáli se.
Papíroví hadi, míčky a různě barevné balonky nám křižovaly nad hlavami. Ruce lepily od samého cukru, nové oblečení bylo plné fleků od malinové limonády, hlava byla hrozivě rozpálená a žaludek obrovsky těžký. Kolem hostinců a šenků byl největší provoz. Tam se podávalo pravé černovické víno. Zde bylo běžné,že znalci z Křídlovic a Nových Sadů prosazovali své názory, to bylo to místo, kde se lidé chlubili, hádali, chválili a pro správné zakončení poprali se tak, že hnědé hliněné džbánky skončily na mnohé nevinné hlavě. … Zde, kde mnohé místnosti byly příliš malé na to, aby pojaly masu veselých hostů, seděli lidé také před a za domy: na zelených trávnících, pod stromy, keři a roztaženými slunečníky, s vyhrnutými rukávy, vyzutými botami, které se kývaly svázané na holích zastrčených do země. Otec, matka a všichni kamarádi a příbuzní pili, zpívali, pojídali pochoutky, co měli s sebou, překřikovali jeden druhého, až padla tma. Poté se celá karavana vydala s těžkým srdcem, protože všichni byli napití a vše bylo vypité, do obecního hostince.
Smrdící olejové lampy osvěcovaly mizerně skřípající nahnutý kolotoč, jehož flašinet svojí rychlostí spolykal polovinu každé melodie. Dlouhý, hubený muž u houpaček ještě křičel, že v noci je nejkrásnější vydat se do Kamerunu, paprikové a pepřové země, vyvolávací divadélka stále ještě lákala, že žena bez břicha chce každému návštěvníkovi prozradit důležitá tajemství, pokud by ráčil dát 5 krejcarů za vstup… železný díl siloměru stále ještě létal po kolejnici nahoru: ale králík z loutkového divadla už posté bez milosti zatloukl rakev s tchýní a šel už spát, protože jeho majitel už dokázal jen těžko mluvit a chodit… A zatímco přes kopce vinohradů přicházela tmavá noc, zástupy návštěvníků byly stále menší.
Chórový zpěv, žvatlání, výstřely, flašinety, hlasité vyvolávání, smích a nadávání, jásot a pláč malých dětí, všechny druhy hudebních a hluk vydávajících nástrojů – to byly tak typické zvuky svátku svatého Floriána, které bylo ještě dlouho slyšet v uších. Pro nás děti to ale byly ty pravé nebeské tóny, ty nejvábivější zvuky našeho dětství.
A tak jsme často seděli doma pozdě skrčení u otevřeného okna, koukali se ven do voňavé, modré májové noci s třpytícím se hvězdným mořem a naslouchali blaženě a zasněně slavnosti, která šuměla v dáli. Jen tátovo přísné slovo nás dostalo do postele a máma položila na polštář ten nejkrásnější pozdrav na dobrou noc – trpasličí koláč. V duchu jsme si ještě promítli všechny sladké zážitky naší slavnosti, stále znovu a ještě jednou od začátku, až se změť tónů z flašinetů ztratila v hlubokém spánku.
A tak byl ten krásný svátek, na který jsme se tak dlouho těšili, opět za námi! Ještě po několik následujících dní jsme pod hroudami papíru, které ležely na opuštěných místech, hledali roztroušené poklady. Boudy ale byly zbourány, lodičky a koně naloženy na vozy – a pryč
z vesnice. A tak jsme to viděli léta, mnoha krásná léta. Ale i tato léta postupně smetla radosti našeho mládí, ale přesto v našich srdcích zůstaly mnohé krásné obrazy.
úryvek z knihy: Camillo Oskar Hampel: Vom alten Dorfe und andere heitere Plaudereien
překlad: Ladislav Kotík